Tomáš Laub - Grafika

 

 

 

NĚCO, NA CO SE DÍVÁM

(s Tomášem Laubem hovoří Viktor Karlík)

 

Kdy a jak jste se začal zabývat výtvarnou prací?

Co je grafika, jsem si poprvé uvědomil v 5. třídě. Dělali jsme linoryt a při vytištění jsem fascinovaně pozoroval změnu stran a barev. Dokonce si i pamatuji, co jsem vyryl, ale hlavně ten pocit přehození a něčeho jiného, než je obyčejná kresba. Také pocit námahy, soustředění. Pak jsem zase začal malovat, když mi bylo zhruba čtrnáct. Díky mé tetě Marušce a rodině Sklenářů jsem pochopil, že je to jak normální záležitost, tak i výjimečná a důležitá součást života, neoddělitelně spojená s hudbou, literaturou. U nich jsem mohl poznávat všechny druhy umění, měl jsem šanci vidět i to, co jinde nebylo možné, a hodně mi to pomohlo. Když jsem měl nějaké problémy s malováním, sestřenice Marie, akademická malířka a restaurátorka, mi poradila.

 

Zobrazujete „události“ všedního života, máte chuť k tomu něco říct?

Zobrazuji, co vidím, o čem přemýšlím. Co se mi líbí i co ve mně vzbuzuje úzkost. Obyčejné věci, zákoutí bez lidí a přitom s lidskou přítomností. Bez lidí je to asi proto, že s nimi celý den pracuji, a nemám proto potřebu je ještě zobrazovat.

 

Jaké byly vaše školy a způsoby obživy?

Jsem v podstatě samouk. Nejdůležitější rady a informace jsem získal od grafičky Marie Blabolilové. Teprve nedávno, asi před deseti lety, jsem chodil na večerní kurzy figurální malby na AVU. Informace o grafice jsem získával v literatuře a hlavně studiem různých grafických listů. Živím se jako radiologický laborant, pracuji v nemocnici na radiodiagnostickém oddělení, u skiagrafických a skiaskopických vyšetření a na CT. To je moje živobytí. Samozřejmě -- kdyby se naskytla šance uživit se grafikou, šel bych do toho hned. Ale uvědomuji si, že jen málokdo je schopen živit se pouze tím. A můj způsob mi dává zase velikou svobodu, můžu dělat to, co chci, a nejsem nucen přistupovat na kompromisy. Někdy je to sice únavné, přijít z práce a po povinnostech doma začít večer pracovat znovu až do noci, usínat nad deskou, nebo v polospánku škrabat a škrabat, tvář pokrytou malými odprýsklými šupinkami asfaltu. Nedá se to dělat jinak, noci jsou naštěstí dlouhé… A když začne pršet, je slyšet bubnování kapek na parapetu, poslouchám to, soustředěně pracuji a přeji si, aby to nemělo konce.

 

Máte ateliér?

Můj ateliér je délka asi čtyř metrů v obývacím pokoji. Mám tam bednu na papíry, vedle složené kartóny na sušení, satinýrku, pod ní různé roztoky a barvy, hadry na vytírání barev a na stole rydla, barvy na tisk. Pod stolem desky se skicami, výtisky. Když tisknu, rodina mě proklíná, že to tady zase smrdí (ve skutečnosti skvělá vůně barev, oleje, syrského asfaltu) a že všude nechávám od barev fleky (prostě to jinak nejde a děkuji za trpělivost a pochopení). Na podlaze se vrší použité papíry, roztrhané noviny, obývacímu pokoji se to zrovna nepodobá. Když pak suším grafiky, tak jsou to zase hromady kartónů, navršené uprostřed místnosti na sobě a zatížené velkou kamennou deskou. A pak se zase suší kartóny po sušení.

 

Jak vaše grafiky vznikají?

Základní podnět to je něco, na co se dívám z okna, nebo co mě zaujme cestou tramvají, vlakem. Přemýšlím pak nad tím, jak by se to dalo udělat jako grafika. Následují skici, malé a velké, 1 : 1, no a pak vezmu zinek a pustím se do toho. Vzhledem k nedostatku místa a času si připravuji skici a škrabu více věcí najednou, to samé s leptáním a tiskem, nemůžu si dovolit luxus dělat něco jednotlivě. Nejraději mám na tom teoretickou fázi, kdy o grafice přemýšlím, vím, že by to mohlo být dobré a zajímavé, a představuji si, jak bych to asi škrabal, uvažuji o způsobu leptání, tisku -- jaký papír, barvu a pak, pokud je to vícebarevné, jaké pořadí barev. To je na tom to nejlepší a pak je skvělý pocit něco vyškrabat, vyleptat, vytáhnout ze satinýrky a vidět to po dlouhé době zase obráceně, přehozené. A většinou jsem z toho dost ohromený, protože jak je práce rozdělena do delšího časového období, tak na to přece jen pozapomenu. Pak vidím výsledek v okamžiku výtisku, skvělý pocit, když se to povede. Někdy se to ale nepovede a to je pěkný kus času a práce ztracený, ale aspoň se snažím udělat to příště lépe.

 

Co bylo základním podnětem k tomu zabývat se tiskem z hloubky?

Asi to, že pokud se něco na desce zkazí, jde opravit jen malý detail, nikdy celek. Je to konečný stav, který se dá částečně ovlivnit technicky a pečlivou přípravou. Přesto nikdy žádné dvě grafiky nejsou úplně stejné. Riziko, rozličnost, to je na tom zajímavé.

 

Zajímají vás i jiné grafické techniky?

Ze začátku jsem se zabýval linorytem, protože byl dostupný a nebyl drahý. Suchá jehla přišla s koupí satinýrky, ale nikdy mě neuspokojila. Sice ty barvy jsou pěkné, je tam sametovost, o které píšou v knihách o grafice, ale je to hodně namáhavé a nikdy tak uvolněné jako lept. Litografie by byla asi dost zajímavá. Chtělo by to ale delší čas a ten prostě není. Lept se mi zdál jako velká příležitost. Také i v detailu vypadá skvěle, je tam ten faktor náhody. Nemám ani dojem, že bych vyčerpal všechny možnosti leptu, a dosud mě nikdy nenudil, nikdy to nebyla rutina.

 

Kdy a jak jste získal první satinýrku?

Původně to byl ruční mandl, tříválcový, který mi v roce 1988 pomohl předělat pan Trojan tak, že na něm dodnes tisknu bez problémů. Má sice redukci tlaku pod válci, ale zvykl jsem si. Nejdřív jsem uvažoval o širším válci, ale padesáticentimetrová šíře se ukázala ideální. Formáty, které dělám, ani nemůžu vyleptat ve větším rozměru a všechny věci můžu rozumně uskladnit, jak desky, tak grafiky.

 

Sledujete výtvarné dění v zemi?

Ne moc pravidelně, ale snažím se. Jsem dost zklamaný z toho, jaká přednost se dává počítačové grafice, připadá mi přes svoji dokonalost, nebo možná právě pro ni velice chladná a neživá. Také jsem nepochopil, proč se všechno musí dnes dělat tak veliké, vždyť se to vůbec nemůže vejít do normálního bytu. A vrtá mi vždycky v hlavě, jak si to instalují s těmi dráty, kameny a podobnými věcmi někde v obýváku, nebo jak se to archivuje. Kvalitou současného umění se ale jinak moc nezabývám, dělám si svoje, stěží to stačím. Sleduji těch pár lidí, co mě zaujali už dříve. Pokud někdo zvládá instalovat celé tovární haly, já mu určitě nebudu konkurovat a ani hodnotit jeho výkony.

 

Naposledy jste v Praze vystavoval v Galerii Litera. Co vám tato výstava dala?

Pro mě bylo velkou poctou mít tam výstavu. Malířka Romana Králová mi navrhla, že bych mohl zajít za galeristou Miloslavem Navrátilem a ukázat mu nějaké své věci. Zaujalo mne, že ho nezajímalo, z jaké jsem školy, co mám za titul, jen vlastní práce. To mě velice povzbudilo a dohodli jsme termín, který ale změnila povodeň. Byl jsem ochotný čekat, protože program Galerie Litera byl vždy zajímavý. Pokud jde o tuto výstavu, velký dík patří také malíři Antonínu Střížkovi, který mi poradil při instalaci.

 

Kdo z oboru byl a je pro vás důležitý?

Už jsme zmínil Marii Blabolilovou, která mi hodně pomohla svými technickými radami a která mi řekla, že jsem jejím jediným žákem, což mě zavazuje. Někdy je u nás velice zvláštní shoda v námětech, i když se snažím vyhýbat se tomu, abych použil něco tak, jak to dělá ona. Ale zjistili jsme, že často nevědomky pracujeme paralelně na stejných námětech, asi je to stejným pohledem na svět, věci okolo. Za stěžejní moderní autory považuji Ladislava Čepeláka a Jiřího Johna. Ze starých mistrů Hollara, Rembrandta. Také mám rád Josefa Sudka, rozsah jeho práce mi připomíná, že bych mohl podávat větší výkon.

 

Rozhovor pro Revolver Revue č. 60